Našeho prvního králíčka jsme si pořídili na základě inzerátu, který to rozkošné modroočko nabízel „se vším všudy“. Na smluvené adrese na mě čekal zadredovaný ne moc společenský všude bobkující tvoreček, klec, napáječka, miska, plastový seník. Děti trochu fňukaly, že jsem jim koupila králíčka bez očí, ale když se nám jej podařilo trošku učesat a odkudlit, byl docela k světu. Klíčová otázka zněla: kam s ním? Samozřejmě že nás nejprve napadlo, že králíček bude venku na zahradě. Naštěstí jsme tento nápad velmi brzy zavrhli- děti si přece přály nového kamaráda v domě, ne někde venku v kotci! S dalším nápadem se přihlásil táta- bude ve sklepě! Při představě, že za ním budeme muset pořád běhat do sklepa, mi vůbec nebylo dobře. Jasně že přijde do bytu, pěkně v kleci! Netrvalo však ani týden a já zcela přehodnotila názor na králíčky- kupovala jsem jej jako klecové zvířátko, jako myšku, nebo křečka, jak je obvyklé, ale…Vždyť má v kleci tak málo místa! Je tak pasivní. Spí nebo jí… Copak to je za život, prohlásila jsem po týdnu a rozhodla se klec nechat otevřenou. Protože kromě pár podlahových lišt nedošlo ke větším škodám, rozhodli jsme se mu dát celý náš byt k dispozici. Táta sice vyrobil nádhernou patrovou dřevěnou klec, ale ta už zůstala navždy otevřená. Je to králíčkovo teritorium- zde má pelíšek, když chce být sám, sem chodí jíst, napít se, na záchod. Zasteskne-li se mu však po naší společnosti, kdokoli má vrátka otevřená.:-)
Králík má bohužel často pověst „nudného klecového zvířete“. Pokud jim ale člověk poskytne obměňující se prostor k životu bez klece jako je tomu u koček, zažije s králíky stejnou zábavu jako se psy nebo kočkami. Kočka zavřená v kleci by byla taky nudná. Krása volného chovu tkví v tom, že zvířata mohou na plno projevit své chování a podílet se na životě člověka. To se u klecového chovu nestane.
Klecový chov pochází z laboratorního chovu, protože tam musí být zvířata ubytována hygienicky a zabírat málo místa. Zatímco laboratorní chov je pokládán za naprosto odporující ochraně zvířat, má ještě i dnes řada chovatelů své mazlíčky stále v podobných klecích. U našich sousedů v Rakousku a Německu je boxový a klecový chov králíků dokonce považován za týrání zvířat. Podle vědeckých výzkumů se totiž může projevovat dokonce deformací skeletu, protože tato zvířata vlastně musí jen sedět a nemohou se přirozeně pohybovat.
Jaký prostor potřebuje králík, aby se mohl dostatečně pohybovat?
Pojďme se nejprve podívat na typické chování králíčka s ohledem na to, kolik prostoru pro ně potřebuje:
Ležení na břiše a na straně: 1 délka těla + cca 10 cm
Panáčkování: 1 délka těla + délka uší + 10 cm
1 králičí skok: 2,1x délka těla
2 králičí skoky: 3,3x délka těla
3 králičí skoky: 4,5x délka těla
Sprintování a utíkání: cca 30–100x délka těla (králíci dosáhnou rychlosti až 56 km/h)
Kličkování: široká plocha, cca 5x8 délka těla
Z těchto čísel jasně vyplývá, že králík v kleci nemůže žít plnohodnotný život. Stejně jako u koček je tedy nutné chovat je bez klece – to králíkům umožňuje plně se projevit, chovat se přirozeně a vnímat dostatek stimulů. Králíci jsou totiž vysloveně chytří a velice se zajímají o své okolí. Příliš jednotvárné prostředí z nich dělá lenochy a králíci se tak nudí. Velký a různorodý životní prostor je předpokladem pro jejich dobrou psychickou kondici. Pokud tento předpoklad není splněn, často to vede k poruchám chování (kousání mříží nebo stereotypní poruchy chování).
Jaké je tedy doporučení na MINIMÁLNÍ prostor? Spolkový svaz německých zvěrolékařů má o ideálu jasno:
6 m² s denním volným výběhem pro dva králíky, každý další králík + 1,2 m². Nikdy však ne pod 2 m²!
10 m² pro 2 až 5 králíku bez denního volného výběhu. Nikdy ne pod 4 m²!
A jak se tedy máme zařídit, pokud prostě tolik samostatného místa králíčkovi poskytnout nemůžeme? Pak se jeví jako ideální tzv.volný chov. Králíci takto nezabírají místo, ale naopak sdílí prostor s chovatelem. I v malé garsonce je možný volný chov králíka, kdy chovatel sdílí prostor s králíkem. Králík dostane svůj např. ohrádkou oddělený roh, výběh na balkoně, v nouzovém případě klec - všechna tato místa by měla být však využívána pouze jako místo k odpočinku a pro nezbytné zázemí a být nejlépe neustále otevřena!
Obecně platí tato pravidla:
- čím méně místa králíčkovi nabídneme, tím více potřebuje denní zábavy, hraček a nových stimulů. Výběh by měl být co nejčastěji obměňovaný.
- raději méně místa a k tomu denní výběh než trochu větší ohrádka, kterou králíci nikdy neopustí.
Co dodat na závěr? Přemýšlíte-li o pořízení králíčka, zkuste pro něj spíše než o odděleném chovu pouvažovat o společném soužití s králíkem, podobně jako tomu je s kočkou nebo psem. A jak to dopadlo u nás? Nikdy bychom neměnili, králíček je součástí naší rodiny, chodu domácnosti a jeho rituálů. Jen tak je možné se s ním dokonale sžít a užívat si každou chvilku společné přítomnosti.
Data k článku převzata z kaninchenwiese.de
Leave A Comment